Welcome to the USA!

Přes technické problémy zahrnující např. i redukci nekompatibilní s mou prodlužovačkou či následnou manuální úpravu redukce manikurními kleštičkami se konečně dostávám k založení blogu, který jsem slíbil vytvořit.

Jmenuji se Tuan Doan Duy, pocházím z nemalého městečka Ostravy a v Praze studuju VŠE. O programu Work&Travel jsem se dozvěděl ještě před nástupem na vysokou od kamaráda Tomáše Cahlíka, pracujícího pro společnost Czech-us (taky si tu byl před pár lety pracovně užívat).  Od narození jsem kluk zvídavý, a proto jsem se vydal vstříc novým dobrodružstvím až sem, za velkou louži, do země nekonečných možností…do Spojených států amerických.

Až tak sám jsem úplně nejel. Skrz JobFair jsem pro lidi jedoucí do Hershey Parku (stejně jako já) založil fb skupinu za účelem budoucího společného cestování. V pondělí 16. června 2014 jsme se na pražském letišti Václava Havla osobně poznali (chemie zafungovala, určitě z nás bude skvělá parta, to je jasné) a vyrazili do světa. V Londýně jsme si vytrpěli všechny možné kontroly a adrenalinový přestup jsme stihli tak tak, než nám zavřeli vchod. Bohužel, pro jednoho našeho specialistu (Petr) se brána zavřela a on zůstal trčet v anglické metropoli o pár hodin déle (což jsme zjistili až ve Washingtonu).

První dojmy z „Nového světa“ nám trochu zkazila nekonečná řada u imigračních budek, kde jsme ztratili nějakou tu hodinku svého života. Náladu nám ale následně vylepšil náš vlastní Ranjit (viz. How I Met Your Mother) jménem Abdul, který byl tak ochotný nás vyzvednout na letišti (za cenu 30$/ osoba). Během této adrenalinové jízdy ve stylu Kobry 11, jsme se o Abdulovi dověděli, že je veselá kopa, miluje Ameriku, zvládá řídit s nosem zabořeným do mobilu a má železnou zásobu iPhonů, připravených k okamžitému prodeji komukoli z nás. Co bytostně nesnáší je manželství, tedy ani slovo o tom, že do toho jdete praštit nebo on praští vás. Navzdory těmto faktům, dokázala většina z nás v autě usnout a po pár hodinách jsme se probudili v malebném městečku Harrisburg.

Harrisburg, město tak velké, že skoro vidíte na jeho konec (že z jednoho jeho konce vidíte na druhý). Toto město je tak kontrastní, až z toho jde hlava kolem. Na jedné straně pěkné historické domky, na straně druhé se ale za nimi tyčí novostavby hotelů nebo patrových parkovišť.

Šoupli nás do bytu v International House (luxusnější koleje s troubou a mikrovlnkou). První dojmy z bytu se nějak nedostavily (zřejmě zásluhou zjištění absence košů, slabého odtoku vody ze sprchy, nefunkčnost světel v ložnicích). Ostatní pokoje stejné problémy jako my, třeba neměli. S čistotou a vybaevností jsem byl spokojen. Bydlím tady s Láďou, Tomem a Petrem (ten, co se nám ztratil v Londýně) a zatím jsme nejvíc cool pokoj na celém i-housu.

Češi kolonizují Harrisburg

Jaké jsou tedy počáteční dojmy z Ameriky jako takové? Samozřejmě přišel kulturní šok. Na každém rohu je tu kostel, do kterého opravdu chodí, většina lidí si chce povídat, a to o čemkoli, klidně vás zastaví na ulici a jen tak s váma pokecají. A většinou, když si zrovna nemyslí, že ČR leží v Austrálii, si s nimi i pokecat chcete. Městečko jsme prošli skrz naskrz, od ghett až po krásné části na běhání. Taky jsme se blíže seznámili s pensylvánskými zákony! Jako v celé zemi zde platí zákon, alkohol od 21. Kdyby mi teoreticky někdo ve photoshopu upravil občanku, já si vytiskl kopii, zamachroval, určitě bych své pivko i tak nedostal  - ti mamlasi tady uznávají jenom originály (ne že bych to tady udělal…). Smířen s tím, že si v Pennsylvánii pivo venku nedám, jsme druhý večer zamířili na zahrádku do nedalekého pubu. Tam na nás čekal další nesmyslný pensylvánský zákon. Pokud je v partě někdo mladší 21 let, tak tam musí být zároveň někdo starší 25 let, aby ti zletilí vůbec dostali svá piva. Člověk takto starý a mentálně vyspělý totiž plní úlohu „guardiana“ (dozorce, rodiče), někoho, kdo zajišťuje, že nezletilý nedostane alkohol. Hodlali jsme s Elou (taktéž v USA alkoholově nezletilá) odejít, aby si ostatní mohli dát vytoužené pivko, ale ostatní byli kolegiální, koupili sixpacky na baru a šli jsme s tím na pokoj. Pro příště jdu do hospy jedině, když půjde Tomáš (jediný 25letý v partě), abych nebrzdil ostatní. Jako plán B máme na pokoji železnou zásobu piv.   

No snad mě jednou zaměstnavatel nevyhodí za pisalkování, když už nám sledujou facebooky a jiné sociální sítě. Proč to dělají? To je snad všem jasné a nemusím to sem uvádět. Nestihl jsem sem dát obrázky, neboť musím rychle za 5 minut vyrazit do práce (ano naučil jsem se chodit včas). Jsem trochu pozadu, článek o včerejším dni v práci still in progress, ozvu se zase později a vůbec nemusíte závidět, zas taková bomba to tu není ;)

Ready for any challenge!